+420 732 827 906
info@sylviesamsonova.cz

O VÝCHOVĚ “NEVÝCHOVNĚ” ,-)

O VÝCHOVĚ “NEVÝCHOVNĚ” ,-)

Také jste řešili témata, jako třeba trestat/netrestat, jak docílit toho, aby z našich dětí nevyrostli “výrostci”? Možná právě zde najdete odpovědi na svoje otázky ,-)

Není jednoduché něco k tématu výchovy napsat, obzvláště když podobných a objemných děl už v dějinách lidstva vyšlo. Tak například takový Xenofon. Napsal knihu  – O Kýrově vychování. Ale to byl nějaký pan filosof a já mu nemohu konkurovat. A navíc, on nemusel číst ty výtvory svých následovníků a přemýšlet nad tím, co vlastně kdo chtěl něco vyslovit. Vždyť i my v tom sami máme zmatek. Například učiteli říkáme odborně pedagog. Jenomže pedagogika je nauka o výchově. Nauka o vzdělávání je didaktika. A učitel by měl učit, takže bychom mu měli říkat didaktik. A pedagog říkat vychovateli. Ale neříkáme. Kdo se pak v tom má vyznat….

„Bože můj, takový nevychovaný děti, kdo to kdy viděl“. Tak tohle v různých obměnách můžeme slýchat dnes a denně hlavně od starších jedinců. Není to nic originálního, tohle říká každá generace o té následující. Ale jak vypadají vychované děti? No, kdo to viděl, že? Výchova je docela věda. Žádná legrace, ale systematická a dlouhodobá práce – a stačí malá chybička a vše je jinak. Co takhle se nad tím zamyslet? Pravda, myšlení bolí a proto máme celou řadu odborníků – teoretiků i praktiků – kteří myslí za nás a předkládají nám zaručeně pravé výchovné procesy. Nojo, ale kterému z nich věřit. Možná by stálo za to, opravdu se trochu zamyslet. Nechci předkládat zaručeně správné postupy. Jen takové malé zamyšlení. Můžete s tím souhlasit, nebo částečně souhlasit, nebo zcela zavrhnout. Můžete i sami použít, nebo se jen ironicky zasmát. Jak je ctěná libost. Napadá mne celá řada témat, které však za zamyšlení stojí.

Tabula rasa.

Člověk se narodí jako nepopsaný list papíru, čistý stůl (to je ta tabule), prostě jedinec naprosto dokonalý, bez chyb. Kolik generací tomu věřilo a kolik lidí tomu dodnes věří!  Je to pro rodiče strašně jednoduché – narodilo se jim dokonale vychované dítko a netřeba ho nic učit. Všechno už umí a ví. Když pak rodič vidí, že jeho dokonalé dítko má nějakou evidentně drobnou vadu, tak za to může někdo jiný, že? Spolužáci ze školky, školy, špatní kamarádi v partě a podobně. Jenže kde se to zlo vzalo v těch špatných? Ti se přece taky narodili jako dokonalí jedinci. Že by učitelé? Nebo televize? Slyšel jsem v televizi jednoho docenta z PF, který tvrdil, že jeho vnuk jde do školy a on se obává, že ho paní učitelka bude chtít něco učit. Proč, když jeho vnuk je přece osobnost. Jenže ono je to všechno jinak. Člověk má v sobě zakódováno vše, co potřebuje k tomu, aby přežil. Má v podstatě od „Matky přírody“ tři úkoly. Užívat si života, zplodit potomstvo a naučit ho užívat si života. To první se nám líbí. Konec konců i to druhé není nepříjemné, ale to třetí? Jak poznat, které vlastnosti jsou dobré a které špatné? A proč vlastně máme ty špatné vlastnosti? Pro názornost – podívejme se na takovou ptačí rodinku. Paní vlaštovička má několik ptáčátek. Trpělivě loví mouchy a nosí je potomstvu. Ale co se děje? Když přilétne, nejsilnější mládě odstrčí ty ostatní a všechno sežere samo. Matka odlétne a za chvilku se vrací s novou zásobou. Ale to mládě opět odstrčí ty ostatní a zase všechno sezobe. Až když se nadlábne, odvalí se a na řadu přijde druhé mládě. Pak třetí atd. Proč to? Copak paní vlaštovička nevidí, jak je to nespravedlivé k ostatním? Má je přece taky ráda. Ono to má svůj význam. Když je potravy dostatek, dostane se na všechna mláďata. Pokud ne, to poslední má smůlu, možná i to předposlední, ale vždy zůstane aspoň to jedno – nejsilnější a nejzdravější. To si pak najde jiné silné mládě a založí s ním rodinu.  Je-li dostatek potravy, rozmnoží se a rod zůstane zachován. Kdyby matka krmila všechny rovnoměrně, mohlo by se stát, že při nedostatku potravy jí umřou všechna mláďata a rod skončí. U lidí je to stejné. Mají z dob mnoho miliónů let trvajícího vývoje zakódováno totéž – boj o přežití. A tak všechny tyto vlastnosti, jako je sobectví, nevraživost a podobně jsou vlastně vlastnosti, které pomohly lidstvu přežít. Každé dítě podvědomě ví, že čím víc jídla si uzurpuje, tím větší šanci na přežití. A taky musí mít maminku jen pro sebe, protože ta mu to jídlo nosí. A všechny hračky…. A výchova spočívá v tom, vysvětlit dítěti, že nemusí brát potravu mladšímu sourozenci, protože jídla máme dost pro všechny. I hraček je dost, lez si hrát se svými a pak si je s bráškou vyměnit. A nebo ještě lépe – hrát si s ním se svými hračkami. A maminka má jeden důležitý úkol – přesvědčit děti v praxi, že má všechny stejně ráda. Maličkost, že?

Dítě se musí za vše chválit. I když dělá něco špatně.

Jasně, jinak by se mohlo dostat dítko do frustrace a mohlo by to poškodit jeho sebevědomí. No dobře – malý příklad. Dítku v první třídě položíme otázku. „Kolik je jedna a jedna“? Dítko se zamyslí a po několika minutách odpoví: „Tři“. A co teď? Máme ho přece pochválit za všechno, i když odpoví špatně. Dobře, ale v které třídě pak smíme dítku prozradit, že jedna a jedna nejsou tři, ale dvě? Nebo mu máme říct: „Velice dobře, jsi chytrý chlapec. Akorát to nejsou tři, ale jen dvě“. Co si asi o nás bude myslet, že. Nebylo by lepší říci mu rovnou. „Ne, to není správná odpověď, zkusíme to znovu ano? Takže tady máš jedno jablíčko, A přidáme ještě jedno jablíčko. Jedno a jedno jablíčko je kolik jablíček? Ano, tak je to správně“.

Dítě nesmí mít žádné problémy, musí mít šťastné dětství.

Ale co je to šťastné dětství? To víme my, ale ne děti. Děti považují za správné to, co vidí a prožívají. Pokud mají jen šťastné dětství, považují to za normální a neumí si toho vážit. Teprve příchodem problémů se naučí vážit si toho, co je to opravdové štěstí.  Výchova je příprava mladého člověka na život ve společnosti. A ve společnosti jsou stále nějaké problémy a mladý člověk se je musí naučit řešit. Pochopitelně problémy musí být přiměřené věku a schopnostem dítěte. Dítko v kočárku má problém. Velký problém. Chce hračku, kterou vidí, ale nemůže na ní dosáhnout. Neřešitelný problém – pro něj. My však víme, že stačí natáhnout ruku a hračku uchopit. Ukážeme to dítěti a ono se to naučí. A už umí vyřešit jednoduchý problém. A jak roste, problémy se zvětšují a my učíme dítko je řešit. Kdysi dávno měli lidé doma různé obrázky. Například lávka přes potok, po ní jde malé dítko a nad ním, mírně za ním letí jeho anděl strážný. To proto, že kdyby dítko nevyřešilo nějaký problém, mohl ho anděl zachránit. Rozhodně ne, že anděl táhne dítko za ruku za sebou a „rozráží mu vzduch“, aby dítko nemělo žádný problém. Ač atheista, tohle se mi na náboženství líbilo. Představme si, co se stane, když takové dítko, kterému rodiče zametají cestičku, jen aby dítko nemělo žádný problém, doroste, najde si partnera – stejně vychované dítko, vezmou se a mají sami děti. Ať chtějí, či nechtějí, problémy přijdou. Jenže oni je neumí řešit. Co se stane? On získá pocit, že problémy mu přinesla ona. Ona že problémy jí přinesl on. A tak se rozejdou. Co bude s dětmi to je ani moc nezajímá, hlavně že oni už nemají žádný problém.

Dítě je rovnocenný člen rodiny.

Není. V každé společnosti je rovnocenný ten, který přispívá k prospěchu té společnosti přibližně stejným dílem. Podle toho jsou lidé s hlasem rozhodujícím a s hlasem poradním. Dítě je v každém případě důležitým členem rodiny. Bez něj není rodina kompletní. Ale nemůže svými znalostmi, zkušenostmi a rozhledem konkurovat rodičům. Dejme tedy dítěti hlas poradní, ale ne rozhodující. Je špatné, když rodič koupí dítěti hračku v domnění, že se mu bude líbit. Lepší je vzít ho do hračkářství a říci mu – „vyber si já ti koupím co se ti bude líbit“. Totéž platí i o oblečení a podobně. Dítě musí vědět, že je důležité, že ho rodiče mají rádi, ale že ne o všem může rozhodovat. Berme dítko do rodinné rady. Když budeme o čemkoliv rozhodovat, nechme ho, ať se k tomu vyjádří, proberme jeho názor seriózně a pak se rozhodneme podle toho, co bude reálné. Když se bude rozhodovat o tom, co bude k večeři, rozhodující hlas bude mít asi matka. Většinou matky nakupují a vaří. Asi by nebylo nejlepší, kdyby matka rozhodovala úplně sama ( i když to není zase špatné, jen ne nejlepší). Ideální je zeptat se všech: „Co chcete k večeři“? A pak rozhodnout. „Dobře, dnes udělám co chce naše dítě, zítra co chce tatínek a pozítří si vyberu já. No a pak se zase poradíme“. Je to sice časově (a mnohdy nejen časově) náročnější, ale každý člen rodiny je spokojený a ví, že je důležitý, ale ne neomezený vládce. No a na tatínkovi třeba necháme kam pojedeme na dovolenou a dítko bude vybírat jak trávit víkend. Dítko velice brzo pochopí, že pokud bude „spolupracovat“, budou jeho návrhy brány vážně a bude mít i něco, o čem bude rozhodovat. Ale poslední slovo mají rodiče.

Trestat děti se nesmí, je to ponižování dětí.

Opravdu? Možná nejlepší je stanovit takovou normu. Když něco dítě udělá dobře, lze použít kladná opatření. Maminka se usměje, pohladí, pochválí, koupí nějaký dárek. Podle hodnoty dobrého skutku. Když dítko udělá něco špatně, je třeba použít záporná opatření. Maminka se zamračí,vynadá, možná i přes zadek plácne. Podle síly špatného skutku. Tady je důležité, aby dítě vědělo, že vždy se stane totéž. Že rodič nezapomene pochválit, nebo vynadat. Pak dítě ví dopředu, co se stane, když něco udělá. Důležité je i důkladně se dítěte zeptat proč to udělalo. Dát mu možnost obhájit se. A trestat v klidu, ne rozčilený. Modelová situace. Tatík přijde z práce, otevře si pivo a sedne si k televizi. Dítko mu předloží žákovskou knížku s poznámkou. Tatík nasaje, vezme propisku a podepíše se slovy: „Ta učitelka je kráva“. Pak udělá totéž s další poznámkou a další…. Až jednou mu dojde pivo a dítko předloží onu žákovskou. Tatík se rozčílí a synkovi jednu ubalí. A dítě ví, že táta je nespravedlivý. Sám přece říkal, že učitelka je kráva a najednou mu vlepí facku. Za co? Pokud ovšem dítko ví, co ho za tu poznámku čeká, nikdy nemá pocit, že je táta nespravedlivý. Přece mu jasně řekl, co se stane. A dítko si to zavinilo samo. Jednou mi jedna starší kolegyně dala takovou modelovou situaci: „Představ si, že bydlíš v pátém patře, máš balkón, od něhož nejdou dveře zamknout a musíš odejít. Co uděláš? Řekneš dítěti – nesmíš na balkón, mohl bys spadnout dolů a zabít se. No a průšvih je na světě. Dítko neví, co je to zabít se a tak na ten balkón vleze a dobrovolně spadne. Není lepší využít situace, kdy dítko už za něco dostalo výprask a říci mu – jestli vlezeš na ten balkón, dostaneš takový výprask, jaký jsi ještě nezažil. A dítě ví, jak ho to bolelo a tak tam nepoleze“. Prosím, to je jen modelová situace, nezkoušejte to. Některé děti i přesto na ten balkón vlezou.

Trestané děti mají v životě problémy.

Ano, pokud jsou trestány jako ten s poznámkami v žákovské. Jinak ne. Jednou jsem byl na nějaké přednášce, kde jistá odbornice vykládala, jak děti, které byly trestány pak koktají a počurávají se. Tak jsem se jí zeptal. „Mne můj táta řezal, kde mne potkal. Máte pocit, že koktám a počurávám se“?   A přednáška skončila. Prostě dítě musí vědět, že trest je následkem jeho činnosti, kterou mohl ovlivnit. Já rád hrával fotbal. Mezi paneláky, kde občas nějaká ta střela skončila v okně a sklo nevydrželo. No a táta pak šel, okno zaplatil a mne vyplatil. Já to věděl, fotbal jsem hrát nemusel, ale odolejte, když se najednou na zemi objeví krásně kulatý míč…..

Naše díte je geniální.

No, nemusí být. Na to je třeba myslet už v okamžiku, kdy zahajujeme proces na jeho „výrobu“. Ale to člověk myslí na jiné věci, že. Jednou se jedna bohatá paní, která ráda zvala G.B.Showa k sobě na večírky zeptala: „Mistře, proč my se vlastně nevezmeme? Já jsem vdova, vy svobodný. Představte si naše děti – chytré po tatínkovi a hezké po mamince“. Show se zamyslel a odpověděl. „Jistě madam, ale dovedete si představit tu tragédii, kdyby tomu bylo naopak“? No, Mistr tím chtěl jen naznačit, že každý máme své, byť jen drobné nedostatky a genetika je někdy dost mstivá ženská. Takže naše dítě může být po nás, nebo po nějakém našem předkovi. Je třeba odhadnout schopnosti našeho potomka a podle toho ho směřovat. Pokud mu učení neleze ho hlavy, pak ho nenutíme. Prostě mu najdeme školu či učební obor, který zvládne a k tomu ho směřujeme. Ne každý musí být nositelem Nobelovy ceny za fyziku. Někdo může být třeba vynikající truhlář a celý život být spokojený u svého hoblíku. A když umí, může si vydělat i víc, než profesor fyziky. Nejhorší, co můžeme dítěti udělat je udělat to obráceně. Studijní typ nutit pracovat a šikulku studovat.

Děti netřeba zatěžovat finančními problémy.

No, právě naopak. Je dobře, když dítě odmala ví, jaké jsou v rodině finanční vztahy. Ať ví, že nic není zadarmo. Že na dovolenou se nemusí jet tak, kam chtějí, ale na co mají peníze. Že když dítěti koupí chytrý mobil, tak rodiče si ponechají ten svůj starý. A že ty peníze někdo musí domů přinést. Asi rodiče z práce. A dítko brzo pochopí, že nemůže chtít všechno a že občas musí i ono přispět do rodinného rozpočtu tím, že se samo uskromní ve svých požadavcích. Často se rodiče bojí toho, že se jejich dítěti budou spolužáci smát, že jsou chudí. Ano, je to dost časté, ale pozor. Ani bohaté děti, které mají přehled o tom, jak to doma chodí, se neposmívají těm méně majetným. Ony moc dobře ví, že bohaté nejsou ony, ale jejich rodiče. A že kdyby rodiče chtěli, koupí si všechno pro sebe a na ně by nezbylo nic. Posmívají se jen ti, kteří sami nemají o těchto věcech ani tušení. Myslí si, že všechno je jednoduché. Když chtějí nový mobil, stačí říct tátovi: „Potřebuju nový mobil!“ A tatík druhý den přinese. Ten nejnovější a nejdražší. U nás v ulici, přímo naproti bydlela taková zvláštní rodina. Rodiče, těžcí alkoholici a dvě děti v předškolním věku. A protože rodiče věděli, že se musí starat o děti, vždy po výplatě koupili každému dítěti věnec buřtů (přesně 30, nebo 31) a pak zbytek výplaty postupně propili. I stalo se, co se stát muselo. Jednou přijela policie (tehdy VB) a oba rodiče odvedla. A děti vyběhly ven za nimi a křičely: „Neberte nám tatínka a maminku, jsou hodní. Ještě nikdy nám nezapomněli koupit buřty“. Je to smutný příběh, ale říká nám jedno – děti jsou schopny pochopit, na kom záleží jejich život. Na druhou stranu znám spoustu dětí, které mají všechno, na co si vzpomenou. Ale svých „chlebodárců“ si neumí vážit. Jejich táta je jen nějaký fotr, za kterého se stydí. Neškodilo by dát jim na týden pár buřtů, že. A bez chleba……

Co říci na závěr.

Výchova dětí je strašně náročná, pečlivá a dlouhodobá práce, kde se každá chybička mnohonásobně vymstí. Takže i vysokoškolsky vzdělaní pedagogové mohou své dítě vychovat jako lumpa, ale stejně tak i duchem chudší lidé mohou vychovat slušného a čestného člověka. A každé dítě je jiné, každé potřebuje něco jiného a tak není možné napsat učebnici na téma jak vychovat dítě. Jediné co člověk může je tiše trpět a po dvaceti letech si oddechnout – povedlo se. A nebo ne. Ale napravit se to už nedá. Dítě totiž do určitého věku (10-12 let) nechápe, co jim říkáme. Jen dělají, co jim řekneme a soudí podle toho, co vidí. Takže tatík hospodský, který počítá podle vzoru dvě a dvě jsou čtyři padesát může svému dítěti tisíckrát říkat, že podvádět se nemá. Dítě dělá co jeho táta a myslí si, že tak je to správně.

Další problém je podvědomí. Taková příkladová situace. Sedmileté dítko má problém. Neumí ho vyřešit a tak jde za mámou. Jenže máma má špatný den. V práci jí seřval šéf, v obchodě okradla prodavačka, řízeček se připálil a tatík odešel naštván do hospody na pivo. A tak dítěti odsekne – nemám na tebe čas, dělej si co chceš. Nic se neděje, jen ten poznatek se uloží někam do podvědomí. A v patnácti letech se dítko dostane do podobného problému. A z podvědomí se mu vynoří poznatek – máma mi s tím nepomůže, tohle si musím vyřešit sám. A vyřeší – ale jako sedmileté dítě. A pak se všichni diví, co se to stalo. Nikdo neví – ani dítě, ani rodič. Tady může pomoci jen odborník – psycholog, který se začne zajímat ne o problém, ale hledá v podvědomí dítěte, co všechno se tam schovává. A ani ten nemusí přijít na všechno.

Hodnocení neúspěchu. Nejhorší je, když dítko udělá něco špatně a rodič ho za to odsoudí – třeba jen slovy „Jsi lump“. Člověk se v různých formách vyvíjí už přes 60 miliónů let. Říká se tomu fylogenéze. A po narození se člověk 20 let vyvíjí v osobnost. To je ontogenéze. A každá ontogenéze, je zkrácená fylogenéze. Takže člověk si v prvních dvaceti letech prožije všechno, co lidstvo za 60 miliónů let. Tedy všechno dobré a všechno špatné. A výchova je vlastně vyzdvihování toho dobrého a potlačování toho špatného. Takže slušně vychovaný člověk není ten, kdo nemá špatné vlastnosti, ale ten, kdo je umí potlačit. A každý člověk v životě zažije situace, kdy bojuje sám se sebou. Co kdybych si ukradl nějakou tu korunku, schoval v obchodě nějaké to zboží do kabátu, obelhal svého nadřízeného a podobně. Lump není ten, kdo s tím bojuje, ale ten, který tomu pokušení podlehne. Takže pokud dítko podlehne nějaké nectnosti, není třeba nad ním lámat hůl. Je jen třeba konstatovat – chybička se vloudila, musíme pracovat na její odstranění. Je jen třeba vštípit dítěti jednu věc. Když se mu něco nepovede, něco pokazí, musí s tím přijít. Můžeme mu za to vynadat, můžeme i nějaké to kázeňské opatření zavést, ale nesmíme zapomenout přičíst mu polehčující okolnosti a pak mu pomoci problém vyřešit.

Vysvětlování. Snad nejobtížnější část výchovy. Dítěti je třeba všechno trpělivě vysvětlit. Ale jak, když nás neposlouchá. Jedním uchem tam, druhým ven. Tak předně – existuje podvědomí, takže i to, co dítě za pět minut zapomene, si vybaví třeba za dvacet let. Právě, když to bude potřebovat. A důležitá je i jedna vlastnost. Musíme počkat, až bude dítě ochotné naslouchat. Když dítě potřebuje pomoc, pak musíme nastoupit a vysvětlit. A dítko poslouchá, vnímá a jedná. Když nás slyšet nechce, nemá smysl mu něco vysvětlovat. Ale kdo to má vydržet, obzvláště v případě puberťáka, že…..

Mějte krásné dny, Mirek

No Comments

Add your comment