fbpx
+420 732 827 906
info@sylviesamsonova.cz

Prodám puberťáka, zn. rychle ,-)

Prodám puberťáka, zn. rychle ,-)

Kdy vlastně začíná puberta? Někdo říká, že v osmi, někdo ve 12 a jiný řekne, že o pubertě svých dětí ani nevěděl – těch je ale hrstka…

Když se narodí miminko, tak jsme jako rodiče nejšťastnější na světě. Snažíme se udělat vše, aby naše “maličké” bylo nejspokojenější a nic mu nechybělo. A jako o to “maličké” o něj stále pečujeme, i když je mu už třeba 8, 12, 15…

TAK PROČ POŘÁD ODMLOUVÁ? NECHCE DOMA S NIČÍM POMOCT? VŠECHNO JE PROBLÉM? VZTEKÁ SE, VZDYCHÁ, ODMLOUVÁ…  A NAVÍC TY KROUTÍCÍ OČI… 

Proč nám tyto scény předvádí a opravdu jsou nevyhnutelné? 

Za vším hledej PŘÍČINU. Možné příčiny jsou 3:

1) Naučili jsme ho, že to funguje – jasně, že ne cíleně. Ale přeci jen zapátrejte v paměti, někdy jsme svému dítěti něco zadali, například vyskládat myčku, ale dítě mělo “svůj den”, takže křičelo a hučelo na nás, že proč to zase musí dělat ono, že po něm pořád něco chceme, že nemá žádný čas pro sebe… nakonec utelko do svého pokoje (někdy i s pláčem), a tak jsme si řekli, že počkáme, až se uklidní. Ale čas plynul, my něco z myčky potřebovali, tak jsme ji prostě zrovna vyskládali… a byli jsme rádi, že už je doma klid a ne to “dusno”. Takže co jsme ho tím naučili?

2) Volá po pozornosti – dnešní doba je hektická, nároky v práci jsou na všechny veliké, mnohdy musíme dodělat doma nějakou prezentaci, vyřešit papíry anebo prostě myslíme na to, co se v práci dělo, a jak tam třeba dořešit nějaký “problém”, do toho “kolotoč” kolem domácnosti, nákupů, úklidu, zkontrolovat úkoly, naučit se s dítětem na písemku, do toho zašít roztrhané tepláky, vyvenčit psa, naplánovat víkendový program, zařídit na úřadě to či ono…. Zamyslete se, kolik dní v týdnu máte čas na to si se svým dítětem sednout a alespoň 60 minut věnovat jenom jemu. Tím nemám na mysli přípravu do školy a kroužků. Ale jen tak se věnovat sami sobě, povídat si, či hrát nějakou hru … Věnovat 100% pozornost jenom dítěti, tzn. nemyslet u hry na to, co musíte ráno připravit do práce anebo co budete vařit k večeři. Kolik dní jste napočítali? Alespoň 2 dny? Povětšinou nás v těchto počtech zachrání právě víkend. Opravdu je to dostačující? Zamyslete se nad otázkou, co je v našem životě fakt důležité, co kdyby Vám někdo řekl, že za týden umřete? Jak a s kým byste ten čas využili? Komu a čemu byste ho věnovali? Děti jsou z nebe, mají v sobě zakódováno, co je opravdu to důležité, to, že říkají “nechoď mi sem, chci být sám, nechci s váma tam jít, potřebuju být teď sám, nechci s Tebou o tom mluvit, už mě nech”, to jsou věci, které jsme je naučili my rodiče. Jasně, že to nemyslím tak, že bychom spolu měli být “nonstop” to samozřejmě prospěšné není pro nikoho, ale udělat si hodinu denně, kdy je rodina pohromadě a věnuje se jen sobě, to je něco, co výrazně posune domácí prostředí tam, kam chceme. Chceme přece, abychom s našimi dětmi měli hezký vztah, aby se nebáli nám říct co je trápí a těší, abysme byli parťáci. Čím více jsou naše děti “velké”, tím více se naučili nedávat tuto svoji potřebu najevo = neřeknou si o naši pozornost na rovinu, neumí to pojmenovat. Jen uvnitř sebe vědí, že je něco štve, něco jim chybí a trápí je. Proto jejich podvědomí hledá, jak na sebe upozornit a přimět nás rodiče k tak přirozené věci jakou je věnovat se sobě v rodině navzájem.

3) Komunikace – mezi komunikaci a KOMUNIKACÍ je zásadní rozdíl. Například maminka vaří večeři, dítě jí u toho vypráví jak ji dnes naštvala kamarádka ve škole, protože si jí nevšímala, maminka u toho stihne vyřídit ještě smsky s kamarádkou a nějaké maily, zcela “přirozeně” u toho svému dítku odpovídá, jak to bude dobrý, asi špatný den měla kamarádka… Opravdu je to pro dítě dostatečná odezva? Vás by to bavilo něco někomu vyprávět, když by jeho reakce byla takováto? Nebo jiný častý případ – rodina obědvá či večeří a kde má máma a táta telefon? Většinou na stole, na jídelním stole nebo v jeho těsné blízkosti, a když náhodou někdo něco lajkne na FB či přijde nový mail, hned to rodič vidí a hned to komentuje nebo minimálně registruje a věnuje pozornost právě tomu telefonu, i když třeba navenek mlčky. Velmi často si říkáme, jak naše děti jsou “ještě malé”, aby pochopili to, či ono… Takže se někdy odpovědi vyhneme, zavedeme řeč jinam, nebo řekneme, že na to je ještě malé, že o tom se s ním bavit nebudeme, nebo v nejhorším případě si něco vymyslíme…  Čeho tímto dosáhneme? Vytvoříme komunikační bariéru. Děti nejsou hloupé, jsou velmi chytré a spoustu věcí podvědomě vědí a tuší, jen jsme je svým přístupem naučili, aby se obávali se zeptat na rovinu, takže děti mlčí, ale v jejich hlavě to šrotuje, bojí se co může nastat, mají různé scénáře v hlavě a tak nás někdy prostě “trestají” tím, jak s námi komunikují. Protože my jako rodiče děláme něco, co jim vadí a ubližuje jim, oni se však “bojí” s námi o tom hovořit otevřeně, možná prostě mají zkušenost s tím, že když se o něčem otevřeně bavit chtěly, tak je rodič odmítl, křičel na ně, že jim do toho nic není, ať si nevymýšlí, ať se do toho nepletou, že tomu nerozumí… A tedy jsme v dětech zakotvili negativní zkušenost, děti nechtějí znova tohle zažívat – kdo by taky chtěl…

 

Tak co myslíte? Opravdu za všecho může “období puberty”? Nikdo z nás není dokonalý, každý jednáme v každé chvíli tak, jak nejlépe umíme a jak cítíme, že to je nejlepší, je normální, že někdy uděláme chybu. Důležité je, jestli si ji umíme přiznat a poučit se z ní, říct si, takhle to nechci, udělám to příště líp.

ZAJÍMÁ VÁS CO S TÍM ? Nebojte, řešení tu je a je jednoduché ,-) 

Dnes si nechme v sobě všechny emoce dozrát, zkusit se vcítit do svých dětí, zda to opravdu je tak “černobílé” anebo přeci jen je občas něco, co by rozhodilo i nás na jejich místě.

 

ZÍTRA zde najdete návod, jak z této situace elegantně “vybruslit” wink

Přeji Vám pohodové dny.

S úctou

Vaše Sylvie

No Comments

Add your comment