+420 732 827 906
info@sylviesamsonova.cz

Kde domov můj, kde domov můj – aneb jak to mají dětí ve Střídavce

Kde domov můj, kde domov můj – aneb jak to mají dětí ve Střídavce

Názory na téma Střídavé péče o dítě se velmi různí, jedni jsou velcí zastánci, jiní zase zarytí odpůrci, kde je vlastně pravda a jak to vidíte Vy?

Střídavá péče se v ČR zavedla a začala používat v roce 1998, zpočátku se využívala velmi málo, s postupem času se její častost využití rozšířila. V roce 2005 bylo soudem svěřených dětí do střídavé péče 432, v roce 2010 to bylo již 780 dětí, v roce 2017 těchto dětí bylo již 3200. To je poměrně rychlý nárůst, že?

Střídavá péče je podle mého názoru pro děti velkou zátěží, přesto ji zcela nezatracuji. Znám případy, kdy střídavá péče fungovat může a funguje, ale zásadní je:

  • Aby rodiče zahodili emoce ze vztahu mezi sebou a semkli se jako rodiče svých dětí, to že spolu rodiče přestanou bydlet neznamená, že přestanou společně řešit rodičovské záležitosti, děti musí stále vědět, že máma a táta „táhnou za jeden provaz“
  • Aby střídavka fungovala, je nezbytné, aby rodiče bydleli blízko sebe, čím blíže, tím lépe. Jasně, z pohledu rodiče to může být “hrozná” představa, ale podívejte se na to z pohledu dítěte – dítě potřebuje mít svoje “DOMA”, a když zapomene něco u táty, tak prostě nesmí mít problém se tam kdykoliv pro danou věc stavit, dítě potřebuje mít stejnou školu, stejné kamarády v okolí svého bydliště, potřebuje JISTOTY typu: chodí do stejného obchodu pro rohlíky, chodí stejnou cestou na autobus, a zcela zásadní je, že dítě kdykoliv může za mámou či tátou, nejen v určené týdny, prostě kdykoliv. Pokud večer dítě rozbolí hlava, má trápení, a prostě se rozhodne, že chce mámu, tak ji musí dostat.
  • A poslední zásadní věc: děti, které chcete zatížit střídavkou, musí mít více než 6 let. Do 6 let se vyvíjí 85% osobnosti každého z nás, každý zásah do tohoto velmi křehkého a zároveň obrovsky důležitého období v dětství může napáchat obrovské škody na dětské psychice.

 

V 98% případů bych Střídavou péči zcela rozhodně nedoporučila. Rodiče si na “systém střídavky” zvyknou poměrně snadno, najdou si v tomto systému i výhody, jakože tento týden se nemusím starat o večeře ani úkoly a můžu jít s kámoškou do kina i večer. Ale děti si někdy zvykají velmi dlouho. Střídavka pro ně může být velkým zásahem, se kterým se nejsou schopni sžít, a upřímně – vůbec to nemějte dětem za zlé. Zkuste si představit, že týden budete mít všechny věci v bytě u svých rodičů, budete tam bydlet, jíst, koupat se, dodržovat pravidla, která po Vás budou rodiče chtít (dodržování večerky, času stráveném na PC, příchodu domů…) a pak budete týden bydlet se svým partnerem či partnerkou, kde vládne zcela jiná atmosféra, jiné pravidla… Vůbec to není o tom, že něco je dobré a něco špatné. Jednoduše děti prostě někdy mají díky Střídavce “maglajz” v hlavě, a tedy i v životě. Děti potřebují “KOTVU”, základ, jistotu… říkejte tomu, jak chcete, ale potřebují “to”. A na nás rodičích je, abychom to dětem dopřáli. Je to naše povinnost.

Pokud se na Střídavce dohodnete s partnerem i dětmi, a splňujete výše uvedené 3 body, tak ji zkuste. Ale mějte na paměti, že pakliže se v období do 6 měsíců dítě se Střídavkou nesžije, tak ji prostě zrušte. “Nesžití” se poznáte velmi jednoduše, uvidíte, jakou má Vaše dítě náladu – zdá se Vám šťastné a veselé? Nebo se z něj postupně stává “prudič”, horší se ve škole, zalézá si do pokojíku, aby mělo klid, nikam se mu s Vámi nechce na výlet…

A na závěr mám pro Vás 2 případy střídavky, třeba v nich najdete odpovědi na svoje dotazy, jen upozorňuji, že oba případy jsou skutečné, tedy opravdu se staly: 

1) Kamil – jeho rodiče se rozvedli, když měl 4 roky, Kamil má ještě starší ségru Lenku, té bylo 8 let. Rodiče se spolu nehádali, a dětem společně vysvětlili, že teď budou bydlet týden u mámy a týden u táty. Lenka se s tím chvíli “prala”, ale po dvou měsících si v tom našla “výhody” (jakože táta neví, že mám zákaz na telku), ale Kamil se začal pomočovat v noci, vždycky ho u táty chytla nějaká nemoc (chřipka, neštovice, zácpa…), táta mu to kompenzoval, spal s ním v noci v jedné posteli, snažil se, aby Kamilovi nic nechybělo, kupoval mu nové hračky, máma i táta se snažili, aby vše bylo v pořádku. Snažili se dalších 12 let, Kamil se během té doby uzamkl do sebe, začal si víc a víc zalézat k sobě do pokojíku, méně a méně mluvit s rodiči, a pak se Kamil rozhodl utéct z domu a už se nevrátit. Proč? Děti jsou velmi křehké bytosti, avšak i přesto, že spousta tátů je naprosto báječných a pro svoje děti dělají spoustu věcí, tak faktem zůstává, že dítě do 6 let bezpodmínečně potřebuje mámu. Tento fakt je neoddiskutovatelný, podívejme se na naši historii, jak jsme žili na počátku lidstva? Tátové šli lovit zvěř a mámy v jeskyni pečovaly o oheň, obživu a celý den byly k dispozici svým dětem. A to až do věku 8-10 let, kdy se děti teprve začaly od matky vzdalovat a učily se novým dovednostem mimo dosah mámy. Vraťme se zase zpět do dnešní doby – děti jdou někdy do jeslí už v 1 či 2 letech, protože mámy prostě musí z finančních důvodů do práce. Mezi 3-4 rokem dáváme děti do školky a ruku na srdce – kolik času tady děti tráví? Průměrné je to 7-8 hodin denně. S nástupem do školy se situace ještě horší a od mámy jsou děti odděleny ještě na delší dobu. A teď si představte, že tu mámu dítě nevidí ani odpoledne, ani poté, co “přežije” celý ten čas ve školce bez ní. Lidé ušli obrovský kus ve svém vývoji, vymysleli spoustu vynálezů, ale podstata našich mozků je stále stejná. Děti do 6 let by měli mít možnost mít mámu stále blízko sebe. Ona je jejich jistota, tak to vnímá dětský mozek, pokud je na blízku máma, tak ať se děje cokoliv, tak to dítě zvládne. Děti se naučily, že musí na svoje mámy někdy počkat, v jeslích, ve školce, u tety, babičky…  I v jeskyni někdy děti čekaly na mámu s ostatními tetami, když třeba máma šla sbírat nějaké plody. Ale máma prostě musí přijít!

2) Romana – rodiče Romany se rozešli, když byly Romaně 2 roky, táta se odstěhoval do Rakouska, máma zůstala v Česku. Romanu si rodiče střídali po měsíci. Vše se zdálo ideální, vždy na Romanu se těšili nejen rodiče, ale i prarodiče, Romana si zvykla na cestování, po 3 měsících přestala zvracet v autě i plakat po večerech, Romana si zvykla na jiné “doma”, vždy si s sebou brala svého plyšového Méďu, Romana si zvykla i na jinou školku a na to, že u táty na ni mluvili jen německy a doma u mámy jen česky, naučila se během roku krásně “přepínat” z jedné řeči na druhou. Nástup do školy byl trošku chaotický, ale i ten Romana zvládla a přizpůsobila se střídání školy po měsíci, v Česku vlastně toho moc nemusela, protože ve škole v Rakousku byli napřed a tak měla tak trochu “volno”. Ani máma ani táta si nějak při vší té radosti, jak báječně to jejich dcera zvládá nestihli všimnout, že Romana nikdy nepláče, prostě nikdy. Kdo by vlastně chtěl, ať pláče jeho dítě, viďte? Jenže každé dítě potřebuje ke svému vývoji i pláč. Jinými slovy rodiče si nevšimli, že Romana potlačila veškeré emoce. Když Romana dosáhla svých 26 let, byla vysokoškolsky vzdělaná, úspěšná studentka, do té doby bez jediného vztahu – ať už kamarádského, nebo partnerského. Romana prostě neměla žádnou kamarádku, nikdy s žádnou kamarádkou nešla ven, nikdy nechodila na návštěvy, ani nikdo k nim za Romanou nechodil, všechny potencionální ctitele dokázala Romana odradit pohledem dřív, než by se zmohli na nějaký pokus o kontakt. Najednou se všichni ptali, kdy bude mít Romana nějaké chlapce a kdy děti..

A jak to dopadlo? 

U Kamila to dopadlo docela dobře, po 17 dnech hledání jej našli, Kamil navštěvoval 3 roky psychologa, a tak nějak se mu podařilo se vyrovnat s křivdou, kterou v sobě cítil, byl hrozně naštvaný na mámu, že ho nechala odejít, měl za to, že ho neměla dost ráda, a strašně byl naštvaný za tátu, že nepoznal, že potřebuje jít za mámou. Kamil měl velké potíže se sebevědomím, s navázáním vztahu, nakonec se podařilo tyto emoční rovnice odbourat a nalézt určitou rovnováhu. Kamil je dnes ve svých 31 letech ženatý a má 1 dítě.

Romana zemřela ve svých 42 letech, bez muže, bez dětí, bez kamarádů. Emoce, které v sobě schovávala ji nakonec zabily. Snažila se nedávat emoce najevo, protože když jako malá je najevo dávala a svým rodičům říkala, že chce zůstat s mámou, že k tátovi chce jen na výlet, tak ji neposlouchali, nikdo ji neposlouchal a nevěnoval jejím slovům žádnou váhu, vždyť byla přece tak malá a netušila, co je pro ni dobré. Uvnitř Romana velmi trpěla nedostatkem důvěry v sebe i ve své okolí, naučila se chovat “programově”, dělat to, co po ní kdo chtěl, aby ji pochválili. Romana zemřela velmi nešťastná a osamělá.

Vážení rodiče,

děti jsou velmi křehké bytosti. My rodiče mnohdy “neslyšíme” jejich slova, potřeby, přání, protože děti jsou přece příliš malé, aby věděly, co je pro ně dobré… Jenže tak to není, děti do 6 let mají tu úžasnou schopnost, že jejich mozek (tedy vše co dělají a říkají) se chová přirozeně a pudově, děti v tomto věku nelžou, nedělají věci, aby se zalíbily, nemanipulují. Využijme tohoto období, vnímejme svoje děti a učme se od nich té přirozenosti jejich vlastního já, mnoho dospělých svoje já hledá, má ho schované někde hluboko v sobě, a právě děti nám pomáhají svoje já nalézt.

PS: tátové, výše uvedené rozhodně neznamená, že byste svoje děti měli vídat jednou za 14 dní, i tátové po lovu se ukázali v jeskyni, takže by bylo fajn, abyste svoje děti vídali co možná nejčastěji. Děti potřebují vědět, že jste stále na blízku a když bude potřeba, přijdete je “ochránit” ,-)

Přeji Vám krásné dny plné lásky.

S úctou

Sylvie

Comments: 1

  1. David Lobpreis napsal:

    Pro rodiče, kteří se dohodnou je mnohem lepší řešení tzv. společná péče.
    Střídavá péče je nouzové řešení, které soud nařizuje, když dohoda není možná.
    Takže asi tolik k (dez) informační hodnotě tohoto článku.

Add your comment